Červenec 2016

Coulours of Ostrava and my weird love life

28. července 2016 v 8:19 | ambivalent
šestí měsíční "spisovatelský" blok


--------------------------------------------------------------------------------


P: Prosím nechtěj to vědět.
Ale já chtěla. Neměla jsem vplánu ustoupit. Věděla jsem, že to z něho dostanu. Manipulátorské, vím.
A: Ale proč ne? Co se stane?!
P: Nevím. Něco jo. Změní to všechno.
Měla jsem tomu věřit. Nejspíš. Jenže, říkal mi všechno. Jednoduše jsem to chtěla vědět.
P: Prosím, nech to být..
A: Dobře.

Chtěla bych říct, že jsem se rozhodla pro ústup. Rozhodla se ho už netrápit. Byla to jen strategie. Věděla jsem, že mi to řekne.

Of Monsters and Men
Došli jsme tam skoro v tichosti. Občas někdo z nás něco prohodil, ale.. Bylo to divné. V ruce jsem svírala kelímek s pivem. Studil. Začínalo být chladno. Mrzelo mě, že mám svetr. Půjčil by mi mikinu. Vždycky voněla jako on a cigarety. Zvykla jsem si na tu vůni. Cítila bezpečí.
Hráli božsky. Milovala jsem každou notu. Každý akord. Podívala jsem se na něho. Neusmíval se. Byl u čtvrtého piva. Znala jsem ten výraz. A tak jsem se dívala. Čekala.
P: Vážně to chceš vědět?
Kývla jsem. Poraženecky vzdychl.
P: Miluju tě.
Otočila jsem se čelem ke stagei. Nevěděla jsem jestli na mě zírá. Snaží se vyčíst nějakou reakci. Jenže žádná nebyla. Věděla jsem to. Už pár týdnů. Řekl mi to. Jen mi nedošlo, že to řekl. On si nepamatoval, že to řekl. Tehdy byl u několikátého panáku.
Už si nevzpomínám jak jsem zareagovala. Snažíla jsem si vzpomenout. Ale jen vidím jak tam stojím a sleduju koncert. Jak zpívám z plných plic. Cítím to nadšení.

Zrovna hrálo King and Lionheart.
P: Tuhle písničku jsem poslouchal, když jsi mě před rokem poslala do prdele.


P: Musela jsi to ze mě dostat?
A: My se známe? pokusila jsem se o úsměv.
P: Proč sakra? Proč jsem ti to řekl?!
A: Co si myslel, že to tak drasticky změní?
P: Já nevím.
A možná to na tom bylo tak špatné, že to nezměnilo nic.
P: Kdyby jsi chodila s kýmkoliv jiným..sakra, proč je můj kamarád, kdyby ne..
A: Moc ho miluju. Jsem s ním šťastná.
P: Já vím.


-----------------------------------------------------------------------------------------

A: Nevím co mám dělat. Co mám dělat?
P: Nemůžu ti poradit.
A: Proč?
P: Řekl bych ať nejezdíš. Nechci abys jela.
A: Nechci od tebe. Pojeď taky.
P: Kdyby to bylo tak jednoduché..

Leželi jsme v posteli. Otočení k sobě. Držel mě kolem pasu. Jinak jsme se nedotýkali. Byla jsem za ten dotek ráda. Byl utěšující. Dvě ráno. Měli jsem vstávat v pět třicet.

..tam bych si asi těžko našel práci.
A: Já vím.
P: A nic jiného neumím.
To mě rozesmálo. A: No vidíš, alespoň něco, já neumím nic.
P: Já vím, ty jsi akorát neužitečná. usmál se a drcnul do mě.
A: To si asi napíšu do životopisu.
P: To bys měla. "Máte prázdný nevyužívaný sklad? Přijměte mě, udělám ho ještě neužitečnějším."

Milovala jsem tyhle rozhovory. Milovala jsem jeho. Ale ne tak jak by chtěl. Nejspíš.

A: Můžu blíž?
Už jsem ležela zády. Přisunula jsem se blíž. Cítila jak hřeje. Objal mě kolem pasu.

P: To není fér.
Chápala jsem ho.
A: Budeš mi chybět.
P: Ty mě taky.
A: Nechci být někde bez tebe.

A pak jsme spali. Usnul dřív. Slyšela jsem jak se mu zpomaluje dech. Věděla jsem, že ho miluju. Jen jsem si nebyla jistá jak.