I would chop all my fingers and then ask someone to shove them up my ass

23. ledna 2016 v 16:51 | condemnable
Leželi jsme v jeho posteli.
Mluvili.
A já byla znechucená. Sama ze sebe.
Milovala jsem ho. A byla jsem srab.
Nezasloužil si to.
Věděla jsem, že je to špatně. Už když se to stalo.
A věděla jsem, že je to špatně. Měla jsem to říct hned.
Chtěla jsem to neříct.
Nesměla jsem.
A věděla jsem, že je to špatně.
Už po několikáté jsem se odtáhla. Chtěl mi dát pusu.

Jakoby můj mozek odmítal cokoliv vyslovit. Synapse absolutně selhávaly.
Ale musela jsem.
Mám pocit, že jsem použila slavné "musím ti něco říct". A pak jsem brečela. Dlouho.
Nedokázala jsem přestat. Nedokázala jsem nic říct. Milovala jsem. A myslet na to mi přišlo odporné. nefér.
Neměla jsem právo.
Věděla jsem, co mu to udělá.
A že jsem teď stejně příšerná jako ta přede mnou.
Bylo mi jasné, že něco tuší. Že mě nechtěl nutit to říct. Možná se bál.
Důvodně.
A přesně toho, co jsem mu musela říct. A brečela jsem.
Sedla jsem si naproti němu. Překřížila nohy. Jakoby mi to mělo dodat odvahu.


"Víš jak jsem byla s Holly v sobotu pít.."

"No..?"

A brečela jsem. Nechtěla jsem ho víc mučit.
Chytil mě za ruku. ne. Vysmekla jsem se. Nemohla jsem ho nechat, ať mě utěšuje.
Z části sobecky. Ubližovalo mi to.

"Líbaly jsme se.."
A brečela jsem.

"Myslel jsem si to."

"Já vím. Měla jsem ti to říct dřív. Hned. Ale nechtěla jsem. Bála jsem se. Jestli se chceš rozejít, chápu to. A asi jsem si nevybrala nejvhodnější chvíli jen.. Mrzí mě to. Omlouvám se. Vím, že to nic neznamená. Nic to nespraví, ale vážně mě to mrzí. Jestli mě chceš poslat do háje, chápu to." nemohla jsem přestat brečet.

"Chceš být s ní?"

.dgrh. Neměla jsem proto slovo. Jakoby se to ve mě sevřelo a explodovalo zároveň. Čekala jsem to. Že ho to napadne. Bude mít strach. Nenáviděla jsem se.
"Ne."

"Jestli jo, tak řekni."

"Ne!"
Konečně jsem byla schopná se mu podívat do očí.
Musel vědět. Potřebovala jsem to. Nesměl pochybovat. Určitě bude.

"Ok."

Připravovala jsem se na křik, hádku. Nezasloužila jsem si ho.
Očividně.
A brečela jsem.

"Jestli mi ještě někdy něco neřekneš, rozejdeme se."

"Dobře."

Leželi jsme v jeho posteli. Hlavu jsem měla v prohlubni jeho ramene a pravou rukou ho objímala kolem pasu.
Milovala jsem ho.
Byla jsem idiot.
Doufala, že mi odpustí.








//Seděli jsme v jeho autě. Venku mrzlo.
Vždycky když je taková zima, vybaví se mi jeden film. Francouzský. Nevzpomenu si na název.
ona vdechne sněhovou vločku, která se jí usadí v plicích.
Zdá se mi to přesně takové.
Ten den jsme byli u jeho příbuzných. Nesněžilo.
Seděla jsem u televize s jeho malým bratrancem. Oba schovaní pod dekou.
Malý byl nemocný. Prý se mu smáli ve školce. Děti jsou kruté. A sledovali jsme pohádky.
Když jsme odcházeli, byla jsem rozpolcená.

"Co se děje?"

"Ale nic.. jen.. těžko se to vysvětluje."

"Já asi vím co je."

"Já myslím, že nevíš."

"Tak?"

"Jen jsem po dlouhé době zažilo něco, co mi přišlo tak domácké.. rodinné."

"Já vím."


Líbilo se mi být mezi nimi. Jakobych do jejich rodiny zapadla.
Necítila jsem se cizí.
Předpokládala jsem, že je to tím, jak jsou milí.
jenže ne..
Byl to on. On byl rodina.
S ním jsem se necítila cizí.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 myoddlife myoddlife | Web | 23. ledna 2016 v 17:39 | Reagovat

Wow. Vážně skvělý článek:)
Když někoho vážně milujeme, jsme schopni mu odpustit opravdu všechno:)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 23. ledna 2016 v 18:16 | Reagovat

Tvé články působí jako rozečtená kniha. Díky za další kapitolu, je skvělá. :)

3 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 23. ledna 2016 v 18:34 | Reagovat

Po přečtení zůstal krásný pocit... ale...přesto poněkud melancholicky bolavý.
Stále je to krásný pocit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama