Prosinec 2015

Like if you hated me for something I didn't do

6. prosince 2015 v 20:48 | not guilty
Ležela jsem oči otevřené a čekala až zhasne. 2 ráno. Neskutečná únava. Všude to vonělo cukrovím. Zhasla světla a lehla si vedle mě.


"Nechce se mi spát"
"Nejsi normální."
"Tss."


Otočila jsem se na bok a přitáhla si deku blíž k krku.


"Nechce se mi spát. Nemůžem si povídat?"
"Na to už jsem stará, já chci spát."
"No jasně, jednou nohou v hrobě."
"Dobrou."



Žádná odpověď. Neřešila jsem to. Zavřela jsem oči.
Za pár hodin měl přijet E.
Neviděli jsme se přibližně 82 hodin. Nejspíš rekord.
Stával se z nás ten nechutný pár.
Co se miliskuje na veřejnosti.
Co se drží za ruce i když blokuje chodník.
Přestala jsem kouřit. A on se už nechová jak idiot když pije.
Otevřela jsem oči a přetočila se na druhý bok. Viděla jsem jí, jak zírá na strop.
Posunula se blíž ke mně její obličej dva centimetry od mého.
Položila jsem ji ruku na hrudník abych jí odstrčila. Přisunula jsem se blíž ke kraji postele.


"To nemůžeš. To nejde."
"Proč?" zkusila to znovu a donutila mě se znovu odtáhnout
"Protože jsem sakra zadaná." Už tolikrát jsem si dělala před E. legraci, že mi chybí sex s holkou. Dlouho jsem nebyla víc znechucená.
"Ale já nechci nic víc, jenom pusu."
"Na tom nezáleží.."
"Promiň."
"Já ho mám vážně ráda."
"Jo... já vím."


Nemohla jsem mu to říct. Nic se nestalo. Nemusí to vědět. Stejně mu to zítra řeknu.



A taky že jo.


*Dekuji za pekny vecer a odpust mi prosim tam to..*

"Neres to.."


Podle jeho názoru jsem na ní měla být naštvaná.



girl, lesbian, and friends image



Parts of my brain hiding in the shadows to sabotage me

4. prosince 2015 v 19:07 | not a cheater, yet
"Miluju tě".
Řekl to. Věděla jsem to. Věděla jsem, že to řekne.
A zasáhlo mě to. Nepředstavitelně.
Bolelo to. Z mnoha různých důvodů.
Hlavně proto, že jsem mu nemohla věřit. Nemyslela jsem, že lže. Ne vědomě.

"Taky tě miluju."
Málem jsem to neřekla.
Trvalo mi, donutit svůj mozek. Myslela jsem to vážně. Potřebovala jsem aby to věděl.
Protože bylo jasné, že to začnu sabotovat. A taky ano. Ne vědomě.




"Nevím, jestli vám to vydrží."
"Proč myslíš?"
"Znám tě."
"A?"
"Vykašleš se na něho. Zakoukáš se jinde. Podvedeš ho. Někdo tě oslní a bude. On je oddaný. To není pro tebe."
"Já vím."



Bála jsem se toho. Každý den. Že to poseru. Že mu ublížím.
Znám se.
Už tolikrát jsem měla říct ne. A neudělala jsem to. I když jsem chtěla. Jen jsem neměla důvod.
To, že nechci, není dostatečný důvod. Sebedestrukce.
Znám se.
Doufala jsem v něho. V to, že on je ten důvod. A pokaždé, když se můj mozek rozhodne pro sabotáž, doufám znova. Že to neposeru. Že mu neublížím. Znám se.



"Věříš mi?"
"Samozřejmě."
"Neměl bys."
Věděla jsem, že s tím nemám začínat.
Jeho výraz když jsem to řekla. Rozdrtilo mi to orgány.
"Nepodvedla jsem tě. Jen si nejsem jistá, že to neudělám."
Bylo mi ze mě špatně. Nic odpornějšího jsem nikdy neřekla. Neměla jsem. Musela jsem.



Nechtěla jsem aby trpěl. Bála jsem se každý den. A doufala jsem.
Že to neposeru. Že mu neublížím. Znám se.


"Zlato to je v pohodě."
"Není. Neříkej, že je to v pohodě!"


Nechtěla jsem ho citově vydírat. Snažila jsem se přestat. Nešlo to. A brečela jsem.


alice, alice in wonderland, and wonderland image