Leden 2015

So, do you still love me?

28. ledna 2015 v 10:26 | thinking..
"Hlavně před ním nebreč. To nesmíš. Nesmí vidět jak moc ti to ubližuje." To byla jediná věc, která zvládla udržet slzy, i když bylo jasné, že ne na dlouho. Oči mě pálily a on tam jenom seděl a mlčel. Zírala sem na jeho profil a přemýšlela, co udělat.
Předchozích třicet dva minut jsme tam jenom seděli, na té oprýskané lavičce uprostřed skoro zapomenuté zastávky metra, a hádali se. Občas padlo sprosté slovo. Občas začal nadávat ve svém rodném jazyce. A občas někdo prošel a ani se nesnažil nezírat. Možná jsem měla zůstat a bojovat, ale síly mě opouštěly.

"To myslíš vážně?" už jsem ani nekřičela, nemělo to smysl
"Jo, nemám ti co víc říct. Vypadni"
Auch. "Takže já jsem se vykašlala na svoje kámoše, protože ty si to chtěl strašně vyřešit, a tohle je všechno?"
"Nemám na tebe nervy" prohrábl si levou rukou čerstvě ostříhané vlasy. Pamatuju si když jsem ho prosila ať si je nestříhá, protože dlouhé se mi líbily.
"Bože můj ty si takovej neskutečnej ubožák. Je mi z tebe na nic." už jsem to nevydržela, cítila sem jak mi stéká po tváři první slza a bylo mi jasné, že za chvíli budu mít stejný make-up jako Alice Cooper.
Podíval se na mě a nadechnul se, jako by chtěl ještě něco říct, ale já ho nenechala.
"Mrzí mě, že jsme to ukončili ve zlém. Miluju tě, budeš mi chybět." pokusila sem se o poslední projev dobré vůle a otočila jsem se k odchodu.
"Jen si běž za těma svýma 'kamarádama'."
Jediné co jsem teď potřebovala, bylo dostat se domů ať můžu brečet. A ne jenom proto, že jsme se rozešli, ale taky proto, že to není na trvalo.
Za pár hodin mi zase napíšeš smsku a budeš se omlouvat. Prosit mě, ať ti odpustím, ať si to ještě rozmyslím, ať nám dám ještě šanci. A to nejhorší na tom všem je, že já to udělám.

Jako vždy si vyberu být s tebou a tak nějak nešťastná.