I have a confession to make

25. července 2014 v 16:57 | not sure
Když jsem se narodila, byl to pro mé rodiče zázrak. Doktoří dávali mojí matce nulové šance na otěhotnění. A tak i přes to, že není věřící za mě poděkovala Bohu. Chlubili se mnou kde jen mohli, jak to asi dělají všichni rodiče. A ještě teď občas slýchám jak vyjímečná jsem byla. Ano, byla.
V první třídě jsem si sedla hned do první lavice, jak mi matka poradila. Po pár minutách mé první hodiny ve škole, se učitelka zeptala jestli někdo zvládne napsat své jméno na tabuli. Když se k tomu nikdo jiný neměl, protočila jsem oči, zvedla se ze židle a suverénně napsala své celé jméno.
Následujících pět let jsem nebyla spokojená, pokud má jednička na testu nebyla dvakrát podtržená. A když jsem se zrovna neučila, byla jsem na tréninku jednoho ze svých tří sportů. Vzhledem k mým studijním výsledkům se moje matka rozhodla, že bych měla zkusit přijímací zkoušky na výběrové gymnázium. I když jsem souhlasila, veškeré matčiny pokusy donutit mě jít na přípravku nebo se snad učit selhaly. A jelikož ona se stresovala za nás za obě, já mohla být v klidu.
Nějaký čas po zkouškách, jsem dostala smsku od mamčiného přítele, že jsem se dostala. A tak jsem začla studovat uznávané osmileté gymnázium. Spousta lidí tvrdila, že gympl akorát sebere dětství a že je to těžší než si člověk myslí. První dva roky jsem odchodila se samýma jedničkama.
A pak se to zlomilo.
Moje matka by řekla, že jsem se začala kamarádit se špatnýma lidma. Já bych řekla, že jsem toho měla prostě plné zuby.
Ne, že bych propadala, ale být průměr bylo podle mého okolí nepřijatelné. Ale i přes snahu rodiču a učitelů mě motivovat, jelikož jsem prý měla na víc, jsem byla se svým průměrem ještě pár let spokojená. A mé tři sporty se postupem času zredukovaly na nulu.


Školu jsem nikdy nedokončila. Nikdy jsem neodmaturovala, i když většina mých vrstevníků má maturitu už dávno za sebou. Od rodiču jsem se v osmnácti odstěhovala. Můj jediný vážný vztah skončil smrtí mého snoubence. Teď bydlím stovky kilometrů od své rodiny. Přes den pracuju a po večerech se učím. Nemám tušení, co chci dělat ze svým životem. Nepřipadám si dost stará na to, abych to věděla.
Jako bych byla pořád ta šestnáctiletá, co si tajně barví vlasy ve svém pokoji.

🌼
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 25. července 2014 v 18:46 | Reagovat

Každý je holt nějaký. Někdo ví už od samého začátku co chce, někdo se to dozví postupem času a někdo na to přijde až když je pozdě.
Kažodpádně, všechno má nějaký důvod ;)

2 zranitelna zranitelna | Web | 4. srpna 2014 v 10:56 | Reagovat

Nikdy není pozdě začít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama