Červenec 2014

I have a confession to make

25. července 2014 v 16:57 | not sure
Když jsem se narodila, byl to pro mé rodiče zázrak. Doktoří dávali mojí matce nulové šance na otěhotnění. A tak i přes to, že není věřící za mě poděkovala Bohu. Chlubili se mnou kde jen mohli, jak to asi dělají všichni rodiče. A ještě teď občas slýchám jak vyjímečná jsem byla. Ano, byla.
V první třídě jsem si sedla hned do první lavice, jak mi matka poradila. Po pár minutách mé první hodiny ve škole, se učitelka zeptala jestli někdo zvládne napsat své jméno na tabuli. Když se k tomu nikdo jiný neměl, protočila jsem oči, zvedla se ze židle a suverénně napsala své celé jméno.
Následujících pět let jsem nebyla spokojená, pokud má jednička na testu nebyla dvakrát podtržená. A když jsem se zrovna neučila, byla jsem na tréninku jednoho ze svých tří sportů. Vzhledem k mým studijním výsledkům se moje matka rozhodla, že bych měla zkusit přijímací zkoušky na výběrové gymnázium. I když jsem souhlasila, veškeré matčiny pokusy donutit mě jít na přípravku nebo se snad učit selhaly. A jelikož ona se stresovala za nás za obě, já mohla být v klidu.
Nějaký čas po zkouškách, jsem dostala smsku od mamčiného přítele, že jsem se dostala. A tak jsem začla studovat uznávané osmileté gymnázium. Spousta lidí tvrdila, že gympl akorát sebere dětství a že je to těžší než si člověk myslí. První dva roky jsem odchodila se samýma jedničkama.
A pak se to zlomilo.
Moje matka by řekla, že jsem se začala kamarádit se špatnýma lidma. Já bych řekla, že jsem toho měla prostě plné zuby.
Ne, že bych propadala, ale být průměr bylo podle mého okolí nepřijatelné. Ale i přes snahu rodiču a učitelů mě motivovat, jelikož jsem prý měla na víc, jsem byla se svým průměrem ještě pár let spokojená. A mé tři sporty se postupem času zredukovaly na nulu.


Školu jsem nikdy nedokončila. Nikdy jsem neodmaturovala, i když většina mých vrstevníků má maturitu už dávno za sebou. Od rodiču jsem se v osmnácti odstěhovala. Můj jediný vážný vztah skončil smrtí mého snoubence. Teď bydlím stovky kilometrů od své rodiny. Přes den pracuju a po večerech se učím. Nemám tušení, co chci dělat ze svým životem. Nepřipadám si dost stará na to, abych to věděla.
Jako bych byla pořád ta šestnáctiletá, co si tajně barví vlasy ve svém pokoji.

🌼

Because I like that you love me

19. července 2014 v 18:06 | whatever
Nechávám tě v naději, protože mi to lichotí.
Líbí se mi, že tě můžu využívat, protože mě miluješ. Protože bys pro mě udělal cokoli.
Líbí se mi, že jsi tady kdykoli tě potřebuju. I když si myslíš, že to necítím stejně.
A máš pravdu. Jenže já si to nechám pro sebe. Ještě ti neřeknu, není to vzájemné zlato.
Občas se cítím špatně. Možná je to vina. Ale většinou na to absolutně seru.
Občas mě to děsí. Nechápu jak mě může někdo takhle milovat.
A chci ať s tím přestaneš. A jsem ti za to vděčná.
Líbí se mi mít nad tebou tu moc. Hnusím se sama sobě.
Pošleš mi esemesku na dobré ráno a já chci hodit mobilem o zeď. 'Dobré ráno i tobě:)' píšu každý den.
Vím, že mě chceš. A vím, že by jsi dal cokoli. Sám si mi to řekl. A to byla chyba. Znechutilo mě to. Ale není to tvoje vina.
Teď zápasím s myšlenkou, že bych si s tebou pohrála. Vím jak špatné to je.
A tak si zapálím předposlední cigaretu a snažím se na to nemyslet.
Probouzíš ve mně to nejhorší. Nebo možná se jen projevuje jaká vážně jsem.
Chci si užít a pak tě odkoupnout.
Chci tě dráždit a pak to nechat být.
Chci tě nechat prosit a pak odmítnout.
Občas bych si přála být lepší člověk.
Ale pak řekneš, Miluju tě.

Untitled

I'm really not gay

11. července 2014 v 16:57 | supporter
- V srpnu je Manchester Pride! křičla jsem možná až příliš nadšeně přes celý barák
To je co? Ti gayové?
- Jestli myslíš pochod (a pak párty) LGBT komunity, matko drahá, tak ano.
Aha..
- Co aha?
Nic.
- Co?
Nic, já jen že..
- Že co, tak se vmáčkni.
Ty to jdeš jakože podpořit, nebo tam jdeš jako jedna z nich?
- Jedna z nich? To zní jak kdybych měla být v nějaké sektě.
Však ty víš, co myslím.
- Ano matko, vím. A ne, nejdu tam jako ''jedna z nich''. Jdu to podpořit.
Ale víš, že by mi to nevadilo.
- Mami...
Ne vážně, já vím, že máš s Annou dost zvláštní vztah a jen chci říct, že proti tomu nic nemám.
- Anna je moje nejlepší kamarádka.
Nevypadá to tak.
- Mami!
Já jen říkám..

Jo jasně, možná mám s Annou trochu pro okolí nepochopený vztah a jasně, možná spolu občas flirtujeme, ale v tomhle mám naprosto jasno.

No a jdete tam teda spolu?
- Já ještě nevím, co tě to tak popadlo?
Víš, já už sem měla delší dobu ten pocit, ale nechtěla jsem tě do ničeho nutit, nechtěla jsem ať si myslíš, že mi na tom nějak moc záleží. Ale samozřejmě bych byla ráda, abys mi to řekla, až budeš připravená.
- Mami já nejsem na holky!
Třeba to ještě sama nevíš. Neznám nikoho, kdo by to tak moc podporoval. Vždycky když jsou v televizi dva gayové, tak se nadchneš.

Většina lidí má problém rodičům vysvětlit, že se jim líbi příslušník opačného pohlaví. Já mám problém to svojí drahé mamince vyvrátit.

- Protože je to rozkošné!
No tak vidíš.
- Ah. Ok, hned jak to zjistím, tak ty budeš první člověk, který se to dozví. Jdu za Ann, vrátím se zítra.
Jdeš si to ujasnit? ten její uličnický úsměv nešel přehlédnou.
- Arrghh, sbohem matko!
Pa zlato.



'I might not be the same
But that's not important
No freedom 'til we're equal
Damn right I support it'

No woman gets an orgasm from shining the kitchen floor

Because we're meant to be doomed

4. července 2014 v 21:48 | not sure
A tak tu ležíme.
Odmítám sledovat další pitomý film, který ty tak miluješ.
Snažím se z tebe dostat náznak náklonosti.
Prý si držíš odstup pro mé dobro.
A já se cítím tak uboze.
Moje sebedestruktivní sklony ti maří tvou snahu mě spravit.
Jako bys na tom sám nebyl mizerně.
A tak tu ležíme.
A já vím, že jsme odsouzení k zániku.
Snažíš se mluvit.
Utěšit mě.
Chceš ať se svěřím, sex přece nic neřeší.
Jenže já tě potřebuju cítit v sobě.
Hned jak usneš jít na balkon a vykouřit dvě kamelky.
Brečet tak, ať tě to nevzbudí a udusit to v sobě.
Dál předstírat, že neflirtuju s cizím klukem přes internet.
Že mi nevadí tvá nenávist k mojí nejlepší kamarádce.
A že se ve skutečnosti nestrachuju, že se ti líbí.

A tak tu ležíme.
A ač je náš vztah jakkoli nezdravý, naše tvrdohlavost nám nedovolí to ukončit.
Neumřeli bychom pro toho druhého. Zabili bychom.
A tak si sundám tričko, protože vím, že neodoláš.
Zadrhneš se v půlce věty, kterou jsem ani pořádně neslyšela.
A tvoje sebeovládání mizí.

Game over.

Because I'm like every other junkie

2. července 2014 v 19:05 | scared
- Budete brát jednu tabletku, hodinu před spaním.

Jak dlouho?

- To ještě nemůžeme vědět, jsme teprv na začátku, nepředbíhejme.

Jsme? To myslí vážně? My??

Jak můj mozek pozná, že už to nepotřebuju?

- K tomu se časem dopracujeme, nebojte se.

Jasně, další naprosto přímá odpověď.

- Většinou se léky začínají vysazovat po roce, roce a půl.




A tak tu sedím. Po deseti měsících. U svého růžového notebooku a googlím. Třepou se mi ruce. Je mi trochu na omdlení. Zbývají mi prášky na necelý měsíc. Dvacet tři dní. A já doufám, že nevypadám jako feťák. Vysazuju. Postupně. Proklínam internet. Čtu o lidech, co prášky berou šestnáct let! Šestnáct zasraných let! Nechci. A bojím se. Bojím se toho, co se stane, jakmile zapiju ten poslední. Bojím se toho, co se stane, pokud si půjdu pro další. Dokážu pak někdy přestat? Řekne si můj mozek, že už to stačilo a už je mu fajn? Tak googlím. Syndrom vysazení. Moc lákavá četba. Závratě, podrážděnost, zhoršení předchozích příznaků. Pěkné. I moje židovská babička je větší optimista.
A tak tu sedím. Krabičku léků v ruce. Třepu se. Počítám pilulky pořád a pořáda dokola. A vím to. Jsem závislá. Dávají mi jistotu. Jistotu, že se nesesypu. Jistotu, že budu večer spát. Jistotu, že nebudu litovat probuzení. A taky jistotu, že aspoň občas, na malou chvíli, budu mít radost.
A tak tu sedím. Vyděšená k smrti. Ze všech těch lidí, co jsou jako já. Ze všech těch lidí, co berou půlku svého života. A jen se modlím, ať to není takové jako před deseti měsíci. Protože tak se nechci už nikdy cítit.

Just Different Devils .