Červen 2014

And here I am, pretty pissed about what it could be

25. června 2014 v 19:27 | still not sure
Možná to nebyl až tak dobrý nápad.
- Co myslíš? Jít pěšky a vykašlat se na autobus, nebo do sebe nasoukat půl kila čokolády?
Ne, já myslím tohle..

A já věděla. Nesnášela jsem ho. Nemohla jsem ho nesnášet. Cítila jsem se jako idiot. Nevěděla jsem co říct. Nechtěla jsem mluvit. Chtěla jsem aby on přestal mluvit. Aby odešel. Začalo to ve mně vřít. Ale jinak jsem nic necítila. Jen vztek. Ne bolest. Dala jsem si vlasy za ucho. Udusila pár nadávek.

- Jak dlouho mi to chceš říct?
Bál jsem se! Bál jsem se jasný? Nechtěl jsem ti ublížit.
- Nechtěl jsi mi ublížit?
Ano.
- Fajn.
Nebuď taková. Prosím tě. Nedělej to. Mluv se mnou!

Jenže nebylo co říct. Potáhla jsem a foukla mu kouř do obličeje. Možná to byla chabá pomsta, ale mně to pro začátek stačilo. Lehla jsem si zpátky do trávy. Zavřela jsem oči. Slyšela jsem šum okolí. Smějící se skupinky. Různé druhy hudby ze všech stran. Většinou bych se snažila zaměřit se jen na jednu. Teď ne. Jen jsem si užívala ten šum. Jak moc jsem ho chtěla obejmout. Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem ho držet za ruku. Chtěla jsem mu říct, že mi někdo ublížil. Že chci aby to napravil. Ale to on. Tantokrát byl on ten hajzl.


Odpustíš mi?
- Ne. Ne teď.
Je mi to líto.
- Hmm.
Promiň
- Jo.
Odpustíš mi?
- Ne zlato. Ne teď.


not perfect yet | via Tumblr

But it's a white lie

11. června 2014 v 16:57 | still not sure
Drahý příteli,
píšu Ti, protože vím, že mě nebudeš soudit. Taky vím, že ten mobil, který si našel tehdy v klubu jsi vrátil, přesto žes nemusel. A já se chci svěřit někomu poctivému. Nepoužiju žádná skutečná jména, jelikož nechci abys věděl, kdo jsem. Nepokoušej se to tedy zjistit.
Lhala jsem. A co hůř, byla to milosrdná lež. Horší je to proto, že to ze mě dělá pokrytce. Nesnáším pokrytectví. A tím se to mé zdvojnásobuje.
Bylo to pro dobrou věc. Aspoň si to opakuju. Podle Einsteina jsem blázen (Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky." -AE). Ale já pořád doufám, že tomu sama uvěřím.

Celý život jsem se ji snažila chránit. Aby jím nebyla zklamaná. Aspoň ne tak moc, jako já. A několik let jsem doufala, že se poučil. Že už nebude hajzl. Já byla naivní. Jako vždy. A on byl hajzl. Jako vždy. Vyšiloval. Já se to snažila zachránit. Vyšiloval. Naštvala jsem se. Odešla jsem. Nejspíš se zavřel v obýváku, pustil si fotbal, mluvil pro sebe. Já mezitím hledala zelený zapalovač na dně té nekonečně pitomé kabelky s poslední camelkou v puse. Nechtěla jsem jí to říct.

Je to v pohodě. Prý mu to nevadí. Když je to tak důležité, může se to odložit.
- Vážně? wow, skoro fyzicky zářila
Jasně, žádnej problém hele.
~ Ten se teda pochlapil. že o něm řekne něco pochvalného moje babička, to sem nečekala
Jo babi, to teda jo. řekla jsem a skoro nepatrně falešně se usmála


S pozdravem, ...



Do you tell me lies because they sound better?

Because that's not what I wished for

8. června 2014 v 20:02 | not sure
I přesto, že jsem nechtěla, nechala jsem ho to udělat.
A tak mě políbil.
Než se to stalo, trochu jsem uvnitř vyšilovala.
A... ušlo to.
A v tu chvíli jsem proklínala všechny autory jako Jane Austen, Nicholase Sparkse a mnohé další.
Protože jsem to necítila.
A to jsem ani nepotřebovala nějaký ten 'ohňostroj' či co.
Jen jsem to chtěla cítit, chtěla jsem aby se mě to emocionálně dotklo.
Ani ťuk.
A mohla jsem chtít sebevíc.


Dva dny zpátky jsem jela v autě. Neřídila jsem. Už se stmívalo. Venku byl vzduch, který ve mně vyvolal deja vu, ale přesně jsem nedokázala určit proč. V autě hrála písnička jež jsem neznala. Snažila jsem se zapamatovat si slova, abych si ji pak mohla vygooglit. Marně. A tak jsem se dívala z okna. Zrovna jsme projížděli kolem stadionu. A já seděla v autě s lidma, které jsem měla snad i docela ráda. Necítila jsem štěstí, ale cítila jsem klid. Byla jsem tak nějak spokojená. Najednou se zdálo, že vstát ráno z postele nebyl až tak špatný nápad.

A to by mi stačilo. Jen to. Vnitřní klid. Spokojenost. Nepotřebuju se 'cítit nekonečně'.
A jestli mi znova, dřív než mi bude aspoň padesát, nějáký kluk řekne: Hele víš, co kdybychom byli kámoši ne? A můžem si třeba vobčas i užít... Tak mu utrhnu koule, vycpu je a udělám si z nich klíčenku.

♥ | via Tumblr