Coulours of Ostrava and my weird love life

28. července 2016 v 8:19 | ambivalent
šestí měsíční "spisovatelský" blok


--------------------------------------------------------------------------------


P: Prosím nechtěj to vědět.
Ale já chtěla. Neměla jsem vplánu ustoupit. Věděla jsem, že to z něho dostanu. Manipulátorské, vím.
A: Ale proč ne? Co se stane?!
P: Nevím. Něco jo. Změní to všechno.
Měla jsem tomu věřit. Nejspíš. Jenže, říkal mi všechno. Jednoduše jsem to chtěla vědět.
P: Prosím, nech to být..
A: Dobře.

Chtěla bych říct, že jsem se rozhodla pro ústup. Rozhodla se ho už netrápit. Byla to jen strategie. Věděla jsem, že mi to řekne.

Of Monsters and Men
Došli jsme tam skoro v tichosti. Občas někdo z nás něco prohodil, ale.. Bylo to divné. V ruce jsem svírala kelímek s pivem. Studil. Začínalo být chladno. Mrzelo mě, že mám svetr. Půjčil by mi mikinu. Vždycky voněla jako on a cigarety. Zvykla jsem si na tu vůni. Cítila bezpečí.
Hráli božsky. Milovala jsem každou notu. Každý akord. Podívala jsem se na něho. Neusmíval se. Byl u čtvrtého piva. Znala jsem ten výraz. A tak jsem se dívala. Čekala.
P: Vážně to chceš vědět?
Kývla jsem. Poraženecky vzdychl.
P: Miluju tě.
Otočila jsem se čelem ke stagei. Nevěděla jsem jestli na mě zírá. Snaží se vyčíst nějakou reakci. Jenže žádná nebyla. Věděla jsem to. Už pár týdnů. Řekl mi to. Jen mi nedošlo, že to řekl. On si nepamatoval, že to řekl. Tehdy byl u několikátého panáku.
Už si nevzpomínám jak jsem zareagovala. Snažíla jsem si vzpomenout. Ale jen vidím jak tam stojím a sleduju koncert. Jak zpívám z plných plic. Cítím to nadšení.

Zrovna hrálo King and Lionheart.
P: Tuhle písničku jsem poslouchal, když jsi mě před rokem poslala do prdele.


P: Musela jsi to ze mě dostat?
A: My se známe? pokusila jsem se o úsměv.
P: Proč sakra? Proč jsem ti to řekl?!
A: Co si myslel, že to tak drasticky změní?
P: Já nevím.
A možná to na tom bylo tak špatné, že to nezměnilo nic.
P: Kdyby jsi chodila s kýmkoliv jiným..sakra, proč je můj kamarád, kdyby ne..
A: Moc ho miluju. Jsem s ním šťastná.
P: Já vím.


-----------------------------------------------------------------------------------------

A: Nevím co mám dělat. Co mám dělat?
P: Nemůžu ti poradit.
A: Proč?
P: Řekl bych ať nejezdíš. Nechci abys jela.
A: Nechci od tebe. Pojeď taky.
P: Kdyby to bylo tak jednoduché..

Leželi jsme v posteli. Otočení k sobě. Držel mě kolem pasu. Jinak jsme se nedotýkali. Byla jsem za ten dotek ráda. Byl utěšující. Dvě ráno. Měli jsem vstávat v pět třicet.

..tam bych si asi těžko našel práci.
A: Já vím.
P: A nic jiného neumím.
To mě rozesmálo. A: No vidíš, alespoň něco, já neumím nic.
P: Já vím, ty jsi akorát neužitečná. usmál se a drcnul do mě.
A: To si asi napíšu do životopisu.
P: To bys měla. "Máte prázdný nevyužívaný sklad? Přijměte mě, udělám ho ještě neužitečnějším."

Milovala jsem tyhle rozhovory. Milovala jsem jeho. Ale ne tak jak by chtěl. Nejspíš.

A: Můžu blíž?
Už jsem ležela zády. Přisunula jsem se blíž. Cítila jak hřeje. Objal mě kolem pasu.

P: To není fér.
Chápala jsem ho.
A: Budeš mi chybět.
P: Ty mě taky.
A: Nechci být někde bez tebe.

A pak jsme spali. Usnul dřív. Slyšela jsem jak se mu zpomaluje dech. Věděla jsem, že ho miluju. Jen jsem si nebyla jistá jak.
 

I would chop all my fingers and then ask someone to shove them up my ass

23. ledna 2016 v 16:51 | condemnable
Leželi jsme v jeho posteli.
Mluvili.
A já byla znechucená. Sama ze sebe.
Milovala jsem ho. A byla jsem srab.
Nezasloužil si to.
Věděla jsem, že je to špatně. Už když se to stalo.
A věděla jsem, že je to špatně. Měla jsem to říct hned.
Chtěla jsem to neříct.
Nesměla jsem.
A věděla jsem, že je to špatně.
Už po několikáté jsem se odtáhla. Chtěl mi dát pusu.

Jakoby můj mozek odmítal cokoliv vyslovit. Synapse absolutně selhávaly.
Ale musela jsem.
Mám pocit, že jsem použila slavné "musím ti něco říct". A pak jsem brečela. Dlouho.
Nedokázala jsem přestat. Nedokázala jsem nic říct. Milovala jsem. A myslet na to mi přišlo odporné. nefér.
Neměla jsem právo.
Věděla jsem, co mu to udělá.
A že jsem teď stejně příšerná jako ta přede mnou.
Bylo mi jasné, že něco tuší. Že mě nechtěl nutit to říct. Možná se bál.
Důvodně.
A přesně toho, co jsem mu musela říct. A brečela jsem.
Sedla jsem si naproti němu. Překřížila nohy. Jakoby mi to mělo dodat odvahu.


"Víš jak jsem byla s Holly v sobotu pít.."

"No..?"

A brečela jsem. Nechtěla jsem ho víc mučit.
Chytil mě za ruku. ne. Vysmekla jsem se. Nemohla jsem ho nechat, ať mě utěšuje.
Z části sobecky. Ubližovalo mi to.

"Líbaly jsme se.."
A brečela jsem.

"Myslel jsem si to."

"Já vím. Měla jsem ti to říct dřív. Hned. Ale nechtěla jsem. Bála jsem se. Jestli se chceš rozejít, chápu to. A asi jsem si nevybrala nejvhodnější chvíli jen.. Mrzí mě to. Omlouvám se. Vím, že to nic neznamená. Nic to nespraví, ale vážně mě to mrzí. Jestli mě chceš poslat do háje, chápu to." nemohla jsem přestat brečet.

"Chceš být s ní?"

.dgrh. Neměla jsem proto slovo. Jakoby se to ve mě sevřelo a explodovalo zároveň. Čekala jsem to. Že ho to napadne. Bude mít strach. Nenáviděla jsem se.
"Ne."

"Jestli jo, tak řekni."

"Ne!"
Konečně jsem byla schopná se mu podívat do očí.
Musel vědět. Potřebovala jsem to. Nesměl pochybovat. Určitě bude.

"Ok."

Připravovala jsem se na křik, hádku. Nezasloužila jsem si ho.
Očividně.
A brečela jsem.

"Jestli mi ještě někdy něco neřekneš, rozejdeme se."

"Dobře."

Leželi jsme v jeho posteli. Hlavu jsem měla v prohlubni jeho ramene a pravou rukou ho objímala kolem pasu.
Milovala jsem ho.
Byla jsem idiot.
Doufala, že mi odpustí.








//Seděli jsme v jeho autě. Venku mrzlo.
Vždycky když je taková zima, vybaví se mi jeden film. Francouzský. Nevzpomenu si na název.
ona vdechne sněhovou vločku, která se jí usadí v plicích.
Zdá se mi to přesně takové.
Ten den jsme byli u jeho příbuzných. Nesněžilo.
Seděla jsem u televize s jeho malým bratrancem. Oba schovaní pod dekou.
Malý byl nemocný. Prý se mu smáli ve školce. Děti jsou kruté. A sledovali jsme pohádky.
Když jsme odcházeli, byla jsem rozpolcená.

"Co se děje?"

"Ale nic.. jen.. těžko se to vysvětluje."

"Já asi vím co je."

"Já myslím, že nevíš."

"Tak?"

"Jen jsem po dlouhé době zažilo něco, co mi přišlo tak domácké.. rodinné."

"Já vím."


Líbilo se mi být mezi nimi. Jakobych do jejich rodiny zapadla.
Necítila jsem se cizí.
Předpokládala jsem, že je to tím, jak jsou milí.
jenže ne..
Byl to on. On byl rodina.
S ním jsem se necítila cizí.



Like if you hated me for something I didn't do

6. prosince 2015 v 20:48 | not guilty
Ležela jsem oči otevřené a čekala až zhasne. 2 ráno. Neskutečná únava. Všude to vonělo cukrovím. Zhasla světla a lehla si vedle mě.


"Nechce se mi spát"
"Nejsi normální."
"Tss."


Otočila jsem se na bok a přitáhla si deku blíž k krku.


"Nechce se mi spát. Nemůžem si povídat?"
"Na to už jsem stará, já chci spát."
"No jasně, jednou nohou v hrobě."
"Dobrou."



Žádná odpověď. Neřešila jsem to. Zavřela jsem oči.
Za pár hodin měl přijet E.
Neviděli jsme se přibližně 82 hodin. Nejspíš rekord.
Stával se z nás ten nechutný pár.
Co se miliskuje na veřejnosti.
Co se drží za ruce i když blokuje chodník.
Přestala jsem kouřit. A on se už nechová jak idiot když pije.
Otevřela jsem oči a přetočila se na druhý bok. Viděla jsem jí, jak zírá na strop.
Posunula se blíž ke mně její obličej dva centimetry od mého.
Položila jsem ji ruku na hrudník abych jí odstrčila. Přisunula jsem se blíž ke kraji postele.


"To nemůžeš. To nejde."
"Proč?" zkusila to znovu a donutila mě se znovu odtáhnout
"Protože jsem sakra zadaná." Už tolikrát jsem si dělala před E. legraci, že mi chybí sex s holkou. Dlouho jsem nebyla víc znechucená.
"Ale já nechci nic víc, jenom pusu."
"Na tom nezáleží.."
"Promiň."
"Já ho mám vážně ráda."
"Jo... já vím."


Nemohla jsem mu to říct. Nic se nestalo. Nemusí to vědět. Stejně mu to zítra řeknu.



A taky že jo.


*Dekuji za pekny vecer a odpust mi prosim tam to..*

"Neres to.."


Podle jeho názoru jsem na ní měla být naštvaná.



girl, lesbian, and friends image


 


Parts of my brain hiding in the shadows to sabotage me

4. prosince 2015 v 19:07 | not a cheater, yet
"Miluju tě".
Řekl to. Věděla jsem to. Věděla jsem, že to řekne.
A zasáhlo mě to. Nepředstavitelně.
Bolelo to. Z mnoha různých důvodů.
Hlavně proto, že jsem mu nemohla věřit. Nemyslela jsem, že lže. Ne vědomě.

"Taky tě miluju."
Málem jsem to neřekla.
Trvalo mi, donutit svůj mozek. Myslela jsem to vážně. Potřebovala jsem aby to věděl.
Protože bylo jasné, že to začnu sabotovat. A taky ano. Ne vědomě.




"Nevím, jestli vám to vydrží."
"Proč myslíš?"
"Znám tě."
"A?"
"Vykašleš se na něho. Zakoukáš se jinde. Podvedeš ho. Někdo tě oslní a bude. On je oddaný. To není pro tebe."
"Já vím."



Bála jsem se toho. Každý den. Že to poseru. Že mu ublížím.
Znám se.
Už tolikrát jsem měla říct ne. A neudělala jsem to. I když jsem chtěla. Jen jsem neměla důvod.
To, že nechci, není dostatečný důvod. Sebedestrukce.
Znám se.
Doufala jsem v něho. V to, že on je ten důvod. A pokaždé, když se můj mozek rozhodne pro sabotáž, doufám znova. Že to neposeru. Že mu neublížím. Znám se.



"Věříš mi?"
"Samozřejmě."
"Neměl bys."
Věděla jsem, že s tím nemám začínat.
Jeho výraz když jsem to řekla. Rozdrtilo mi to orgány.
"Nepodvedla jsem tě. Jen si nejsem jistá, že to neudělám."
Bylo mi ze mě špatně. Nic odpornějšího jsem nikdy neřekla. Neměla jsem. Musela jsem.



Nechtěla jsem aby trpěl. Bála jsem se každý den. A doufala jsem.
Že to neposeru. Že mu neublížím. Znám se.


"Zlato to je v pohodě."
"Není. Neříkej, že je to v pohodě!"


Nechtěla jsem ho citově vydírat. Snažila jsem se přestat. Nešlo to. A brečela jsem.


alice, alice in wonderland, and wonderland image



I did let go of you, twice and he was crying

26. října 2015 v 22:07 | contempt
Vzbudila jsem se s příšernou kocovinou.
Prohlásila jsem párkrát tu známou větu o znovu nepozření alkoholu.
Několikrát.
A měla jsem příšernou kocovinu.
Nemohla jsem nepít. Tedy mohla. Nechtěla jsem. Znovu jsem ho viděla. Po dlouhé době.
Po třech měsících.
Nezní to jako dlouho. Pro mě bylo. Bála jsem se toho. Hádala se sama se sebou.
Rozhodla, že půjdu. Že nepůjdu. A šla jsem.
Všechny jsem je ráda viděla.
Počkal až pozdravy ostatních skončí. Abych ho slyšela. Když jsme si připíjeli, mrknul.
Nejspíš předpokládal, že mě to bude týrat.
A ono ne.
Poprvé po dlouhé době jsem byla prostě šťastná. S klukem, co seděl naproti němu.
S klukem, co se stará jak nikdo nikdy.
Sama jsem byla znechucená z toho jak jsem se rozněžnila.
Věděla jsem, že ho miluju. Ač se to příčilo mému přesvědčení. Má umělecká tvorba byla horší.
O dost.
Mé neštěstí jí prospívalo..
A protože mě ten, co mi zlomil srdce, odporně opil, musela jsem se zeptat.


"Proč?"
"Proč co?"
"Proč si to udělal?" a prsty jsem ukázala na sebe, něho a zpátky. "Ublížilo mi to."
"To tys to skončila."
"O čem to mluvíš?"
"Ta tvoje zpráva."
"Jen už mě nebavilo, zbytečně se snažit."
"Promiň" a zněl upřímně.
"Mimochodem, nevěřím tomu, co tvrdí ostatní."
"Děkuju. To jsi jediná. Možná to prostě nemělo být."
"Tomu nevěřím."
"Záleží mi na tobě" a zněl upřímně.
"Já vím."
"Postarej se o něj."
"Neboj."


Brečel, že mě nechce ztratit. Že nás viděl. Prý jsem furt zamilovaná.


love, letters, and love letter image
love, quote, and rules image


because I was hating my life for so long

12. září 2015 v 18:38
Nechápala jsem, že se to děje.
Nebyl to mimotělní zážitek.
Nevznesla jsem se ve vší dramatičnosti nad celou tu situaci a nesledovala to shora.
Metaforicky.
Ani doslovně.
A tak jsem se snažila zpracovat tu větu, která dávala smysl gramaticky, ale pochopit se nedala.
"Nevěřím ti." To byla reakce mojí matky.
Do teď nevěří, že jsem nemocná.

To není fér.
Prostě není.
Už nechci.
Nebaví mě to.
To prostě není fér.


Teď sbírám odvahu jí říct, že jsem zamilovaná do holky. Čiré šílenství. Absolutní sebevražda.
A nejspíš z toho stejně vycouvám.



Ležela jsem na podlaze. Na sobě jsem měla tílko, které bylo na boku roztržené a já tak cítila chlad parket. Štípaly mě oči. Proklínala jsem se za tu nevoděodolnou řasenku. Přála jsem si tam nebýt. Tak moc. Slyšela jsem hlasy lidí z ulice. Ale vnímala jsem je spíš podvědomě. A pořád jsem cítila studenou podlahu. A štípaly mě oči.
A tak moc jsem si přála nebýt. Prostě umřít. Jakkoli. Samovolné vznícení. Blesk. Cokoli.
Nebylo to fér. Nebylo fér, že musím existovat. Nebylo fér, že musím trpět. Každý den.
Nepřála jse to nikomu jinému, ale..
sakra.
proč já?



To me, depression is the days that I feel sad for no reason.
Depression is the mornings that I don't feel capable of getting out of bed.
Depression is the sleeping too much, or sleeping too little.
Depression is the homework that I never completed, simply because I didn't feel like I was capable.
Depression is the break downs I have over absolutely nothing.
Depression is the eating too much, or eating too little.
Depression is the nights I begin to cry because I feel so overwhelmed, even though everything is going right.
Depression is the 50 pounds I carry in my chest at all times.
Depression is the need to constantly be distracted (being on social media, playing video games, watching movies or shows, or working all the time) because I can't trust myself with my thoughts for longer than 3 minutes.
Depression is the friendships that have suffered because of my inability to function.
Depression is the hurtful thoughts and actions I have towards myself.
Depression is the tears I have because I don't know why I feel so worthless, when I know I should feel happy.




Nenáviděla jsem svůj život. Aspoň to jsem si myslela.
Trpěla jsem víc času, než.. Vlastně jsem nevěděla než co.
Nepamatovala jsem si jaké to bylo. Neměla jsem to s čím srovnat.
Věděla jsem, že někteří lidé žít chtějí, ale neznala jsem důvod.
Je to jako když se vám stane něco odporného, naprosto příšerného, vy neskutečně trpíte a v tu chvíli nic jiného neexistuje. Ani jedna pozitivní myšlenka.
A představte si, že se tohle utrpení děje bezdůvodně.
Každý den.
A vás to užíra.
A říkáte si 'proč já?'.
Trpíte.
A nemůžete s tím nic udělat.
A tak moc to bolí. A nic nemá smysl. Nic nedává smysl.
Nevím proč byl dnešek jiný. Nedávalo to smysl. Ale pěkně. Z nějakého důvodu jsem se rozhodla pociťovat naději.
I když to je možná silné slovo.
Ale bylo to šílené. Rozbrečelo mě to. Možná to byl ten šok, nebo štěstí.
Naprosto bezprostřední reakce.
Chvíli mi trvalo, než mi to došlo.
Vnitřní komentář na poznámku v televizi.
A ta myšlenka, kterou můj mozek poslal byla
''Ještě že mám ráda svůj život''.
Stále to nechápu. A zítra bude zase všechno na píču.
Ale teď není.
A to se mi líbí.

Quotes

fireworks and anxiety attack

25. srpna 2015 v 18:34 | torn
Tak jsem tam ležela a kouřila borůvkovou cigaretu. Nemohla jsem se rozhodnout jestli je ta chuť geniální nebo nechutná, ale to okupovalo jen malou část mé mysli.
Byl to dobrý den. Potkala jsem malíře, co tvrdil, že jsem krásná. Pila pivo z kelímku.
Skončila s pokresleným obličejem. Nepokrytě zírala na sexy kluka.
A tak jsem tam ležela. Cítila jsem jak na mě padá nějaký bordel. Bylo mi to jedno.
Ležela jsem pod ohňostrojem. A byla to krása.
A kouřila jsem borůvkovou cigaretu. A slyšela jsem ječící dav. A on tam nebyl.
Aspoň jsem mohla kouřit. Jemu to vždycky vadilo. Chabá cena útěchy.
Cigareta.
Myslela jsem, že jsem v pohodě. ''Jo, máš ho ráda. Nevadí. Budete kamarádi. Nejsi ani zamilovaná."
Ale ta bolest říkala něco jiného. A tak jsem tam ležela.
Trpěla jsem. Obecně.
Byla jsem šťastná. Momentálně.
Nenáviděla jsem ho. Nepřesvědčivě.
A pak ohňostroj skončil. A na mě to dopadlo. Bolest. Sociální úzkost. Lidi. Chtěla jsem odejít. Nemohla jsem.
Ostatní nechtěli.
Snažila jsem se dýchat. Soustředit se. Vypnout ty světla. Ten hluk. Nešlo to.
Cítila jsem, jak mě polila zima. Nemohla jsem dýchat. Myslela jsem, že nemám šanci, aby si nikdo nevšimnul, a přesto.. Schoulila jsem se. Chtěla jsem se tomu poddat. Chtěla jsem být doma. Chtěla jsem aby tu byl.

Ale možná je to dobře. Nemohla jsem na něho naložit všechno to špatné. Nemohla jsem mu to udělat. A nedokázala jsem si představit, kdybych měla záchvat před ním. Nebo kdybychom museli odejít od někud dřív, protože bych to nezvládala.
Ale bolelo to. Chtěla jsem, aby to někdo věděl. Aby mi pomohl.
I když bych to nikdy nepřiznala. A tu pomoc nejspíš odmítla.
Chybí mi. Nemilovala jsem ho. Ale zamilovaná jsem byla. Chybí mi. A bolí to. Fyzicky.

..

because I don't care that I'm hurt

22. srpna 2015 v 18:29 | confused
Chtěla jsem aby se omluvil. Chtěla jsem aby napsal. Zavolal. Řekl, že byl idiot.
Chtěla jsem, abych mu za to stála. Chtěla jsem aby se omluvil.
A přesto by to bylo zbytečné.
Už to necítím. Pokud jsem to někdy cítila. Myslela jsem si to. Nechtěla jsem. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, že se mi líbí. Už je to asi jedno. Už to necítím.
A chybí mi.
Chybí mi jaký byl. Jaký jsem myslela že je. Už zase nic necítím. Jen prázdno. Trpím. Ale je mi to jedno. Nedává to smysl. Mám to radši. Nestojí mi to za to. Ale stejně se budu snažit dál. Tomu se říká masochismus.


Víš, já nad tím přemýšlela. Nad ním, nad sebou, nad těmi ostatními. Nad tím, jak to dopadá, pokaždé. Jak bojuju a pak trpím. Jak se snažím naprosto bezcílně. Prý něco o šílenství. Spíš flagelanství. Zbytečné doufání.
Nesmyslné. Potřebné. Bolestivé. Naivní. Přeceňované.
Aspoň netrpí on. Nevadí to, vážně. Jsem to jen já.

Nežádala jsem o souznění duší. Z toho už jsem vyléčená. Jen možná trochu pochopení. Snahy. Zbytečně. Už je to asi jedno. Už zase nic necítím. A chybí mi. Nedává to smysl.
A dál pokouší karmu. On je zadaný, ne já. Čisté svědomí? Spíš popírání. Morální zvratky. Ale je mi to jedno.

Nechápu to. Jak můžeš dělat tohle všechno. Nechápu to. Aniž bys měla jakékoli city? Myslel jsem, že je to hloupost. Že jsi emotivní. Vždyť tě nadchne každá maličkost. Tak snadno se vytočíš. Zapáleně argumentuješ. Cítilas to někdy? Dostanu to z tebe. Nevěřím, že je to pryč.

Možná to přece jen bolí. Nejspíš jsem něco cítila. Povedlo se mu to. jen aby mě pak sám mohl bodnout.
A znovu to pohřbít. A já ho nechala. Bylo to zbytečné.
Nesmyslné. Naivní. Bolestivé.
Těším se. Až se to stane znovu. Až zase nebudu nic cítit.
Ale aspoň netrpí on.



Pale that never ends...






kaBoom..

18. srpna 2015 v 16:31 | torn
Nevím, kde začít. Zapomněla jsem heslo a než se mi podařilo obnovit, stalo se tolik věcí.
Nevybouchla jsem. Nekřičela jsem. Nehádala jsem se.
Aspoň ne dost.
A teď mám pocit, jakobych všechnu tu hrůzu vstřebala. už není způsob jak se toho zbavit.






H: Líbíš se mi. Vážně. Není to jen tak. Vím, že se to o mě říká. Že si to slyšela od Johna. Není to pravda. Přísahám. Nemohl bych to udělat. Ne tobě. Líbí se mi, jak si prohrabuješ vlasy, kdž si zmatená. A jak tě pobaví i málo. Že znáš text každé písničky z Disney pohádky.. Moc mi na tobě záleží.

On byl první po dlouhé době. První u koho jsem něco cítila.
Aspoň myslím.
A proto jsem chtěla, aby to byl pravda. Líbilo se mi to poslouchat.
Nervózně přešlapoval.
A já mu věřila každě pitomé slovo


Výsledek obrázku pro black broken heart symbol



E: Tohle jsem chtěl udělat od chvíle kdy jsem tě uviděl. Jsi překrásná.
A víš co mě na tobě nejvíc bere? Ty tvoje oči.

Opravdu se na mě díval.
Kolikrát mi zíral na zadek nebo prsa. Měl komentář na mojí postavu. Prosil mě abych si oblíkla jiné tričko, jelikož by bylo nevhodné, kdyby na mě skočil na veřejnosti.
Tentokrát ne. Tentokrát se díval.
A já mu věřila každé pitomé slovo.


Výsledek obrázku pro black broken heart symbol



S: S nikým nechodím, neblázni. Miluju tebe. Od první chvíle. A pokaždé, když si mě poslala do háje tím nejchytřejším možným způsobem, jsem se zamiloval trochu víc.

Usmíval se když to říkal. A to sem ho do té doby viděla smát se jen třikrát.
Dotkl se konečků mých prstů svými. Tak jak to dělával. Věděl, že to zabírá.
A já mu věřila každé pitomé slovo.


Výsledek obrázku pro black broken heart symbol

Bolí to. A nepřestává to. Nevím proč. Už nechci. Chci na to nemyslet.
Ale očividně to nezáleží a mě. Nevím co je horší. To, že jsem do H byla nejspíš zamilovná.. nebo vidět L s jinou holkou, s holkou kterou jsem bytostně nesnášela (a bylo to vzájemné) ještě předtím než ho poprvé přede mnou chytila za ruku.

KABOOM


Because I can't fall in love

18. června 2015 v 20:19 | heartless
Nevím jak jsme se od "Ještě, že si tak pěkná, jinak bych se naštval" dostali k "Chceš abych přestal?"
Chtěla jsem to. Spíš mi to bylo jedno.
Líbala jsem ho. Nebo spíš on líbal mě. Nezáleží na tom. Nemilovala jsem ho. Ani se mi nelíbil.
I tak jsem flirtovala.
A lhala sama sobě, že by z toho mohlo něco být.
A líbala jsem ho.
Sahal mi pod tričko. Možná jsem to nechtěla. Spíš mi to bylo jedno.
Nic jsem necítila.
A líbala jsem ho.



"Jsi kurva! Nenávidím tě. Doufám, že umřeš!"
"Aha"
"To je všechno, co mi k tomu řekneš?"
"A co bys chtěla slyšet?"
"Že si spala s mojí bývalou ty hnusná děvko"
"Nespala"

Spala. A ten příjemný rozhovor, byl s mojí bývalou kamarádkou. Nemohla jsem jí to říct. Nevím, proč jsem s ní spala.
Nevím jak jsme se od "Můžu tě políbit? Jsem jen zvědavá" dostali k "Můj bože, vidíš co se mnou děláš.."
Líbala jsem ji.
Nelíbila se mi. Nevadilo mi to. Nezastavila jsem to.
Sundala jsem jí tričko. "Můžeme přestat jestli.." konec věty se ztratil v jejím vzdechu.
Cítila jsem, jak vlhká byla.
Nic jsem necítila.
A líbala jsem ji.



Nevím jak jsme se od "Nechcete si zajít do kabinetu na kafe?" dostali k "Bože ty jsi tak sexy, chci se dívat jak se svlíkáš."
Chtěla jsem ho. Nebo mi to bylo možná jedno.
Líbala jsem ho. Vzrušoval mě.
Rozepnul mi podprsenku zuby a začal mě líbat na zádech. Jeho ruce přesně tam, kde jsem je potřebovala.
Nic jsem necítila.
A líbala jsem ho.


Nejspíš je to ve mně. Možná je se mnou něco špatně. Nezažila jsem žádné wow. Už jsem byla nejspíš zamilovaná, ale nikdy jsem nemilovala. To už je dávno. Teď nic necítím. Dlouho jsem nic necítila.
A jen využívám lidi. Ty, kteří jsou do mě zamilovaní. Hraju si s nima a pak jim řeknu, že nic necítím.
Nic nikdy neslibuju. Ale vím, co oni cítí.
A nepřipadám si ani trochu špatně.
T
Love





Kam dál